Domluvily jsme si s kamarádkou Janou vandr. V diářích jsme si vyhradily tři dny a dál nic neplánovaly. V předvečer dne D padlo rozhodnutí, že trasu necháme na náhodě. Sbalily jsme spacák, svačinu, náhradní ponožky (a pár dalších zbytných nezbytností) – a hlavně korunovou minci.
Mince nám totiž ukazovala cestu. Na rozcestí jsme si vždy hodily korunou. Padl lev? Tak doLEVa. Padla koruna, tak doprava. Měly jsme k tomu jen pár pravidel:
◦ vyřadily jsme cestu, která vedla zpět k místu, kde jsme před chvílí byly, resp. směr domů
◦ nezamířily jsme na rušnou silnici, pokud po ní nevedla turistická značka
◦ v klidovém území NP jsme se chodily jen po značených stezkách, jinde po výrazných lesních/polních cestách (že se z nich někdy staly malé pěšinky, je už věc jiná)
A jak to dopadlo? Bylo to skvělé! Vůbec nebylo na škodu, že jsme to téměř všude už znaly. Házení mincí cestě celou dobu dodávalo napětí. Už jsme se třeba těšily na vyhlídku z Králova stolce, ale mince nás k ní nepustila. Nebo jsme obešly vesnici s dobrou hospůdkou a musely si nechat zajít chuť na něco k snědku.
Mohly jsme skončit kdekoli. V Rakousku, v Jaroslavicích nebo v Moravském Krumlově. Osud nás ale oklikou zavedl do Podyjí (jak jinak…). Ale to už předbíhám.
Den 1. Odpoledne jsme se sešly ve Znojmě na vyhlídce pod ulicí Slovenská. Slunce pálilo, ale mince nám zpočátku naplánovala cestu stinným Gránickým údolím. Pak jsme se vyhouply nahoru k Hradišti a začaly se motat v lesích nedaleko Králova stolce, výhled do údolí Dyje nám však byl upřen. Zato jsme prošly kolem Andělského mlýna nebo pastviny exmoorských koní na Mašovické střelnici. Koně jsme sice neviděly, prohlédnout jsme si ale mohly dlouhatánskou přejetou užovku stromovou.
V Mašovicích jsme natrefily na otevřenou hospodu, a tak jsme nad drobným občerstvením mohly přemítat, kam nás s přicházejícím večerem náhoda zanese. Plánovat nemělo cenu… O hodinu později už jsme kráčely po silnici z Citonic směrem na Žerůtky. Tam bychom se dobrovolně asi nevydaly, ale byly jsme mile překvapené. Se setměním byl čas najít plácek na přespání.
Den 2. Nocovaly jsme v remízku na vrcholku Královka, s ruchem státní silnice na doslech a s větrem v zádech. Ráno mě ze spacáku vytáhlo štěbetání a dovádění žluví rodinky.
Když nás mince nasměrovala do centra Olbramkostela, nemohly jsme odmítnout nabídku otevřeného restauračního zařízení. Nemohly jsme totiž tušit, jestli se nám během dne ještě poštěstí potkat jiné. Káva, limo, polévka, doplnit vodu a jde se. Už už jsme si představovaly, jak šlapeme kolem rybníka Čekálu směrem na Jevišovice, hod korunou nás ale nasměroval západním směrem mezi rozpálená pole.
Následujících několik hodin jsme pak kličkovaly spletí lesních cest mezi Olbramkostelem, Vranovskou Vsí a Šumnou. Půlka z nich ani není v mapách. 
Nakonec si nás přitáhla Šumná. Představovat si osvěžení ve vodách vranovské přehrady ovšem bylo předčasné, osud nás odvál do Lesné a odtud do lesů NP Podyjí. Což takhle navečer bylo trochu nevýhodné, vzhledem k návštěvnickým pravidlům a zákazu táboření. (Oheň nás teda ani nenapadlo rozdělávat nikde, obešly jsme se i bez vařiče. Stan jsme sice neměly, ale ani přístřešek z plachty byste si v klidovém území neobhájili…)
Řídit své kroky podle hodu korunou může být mrzuté ve chvíli, kdy víte, že opět míjíte nějaké krásné místo. Pá pá, Stříbrné vodopády. Pá pá, výhlede od Obelisku. Pá pá, Nový Hrádku (ale to zase předbíhám). My jako domácí to tam naštěstí všude známe a můžeme se tam kdykoli vrátit. Takže jsme neremcaly. Ani nás nenapadlo prohlásit nějaký hod za neplatný, protože se nám nehodil do představ o průběhu trasy!
Večerní deštík nás přiměl přenocovat na parkovišti před Čížovem. Ještěže jsme ho měly po cestě! Střecha přístřešku nad hlavou se hodila, i když nakonec skoro nepršelo…
Den 3. Probouzíme se na parkovišti v Čížově. Ještě ze spacáku pozoruju, jak si nás z těsné blízkosti prohlíží zvědavý kos. Rády využíváme nabídky samoobslužného občerstvení v garáži na kraji vsi a dobíjíme energii kávou. Už večer jsme se domluvily, že na poslední den cesty otočíme házecí pravidlo č. 1. Nově tedy platilo:
◦ vyřadily jsme cestu, která by nás vzdalovala od domova
Míříme na Znojmo, ale pořád je ve hvězdách, kudy se tam vrátíme. Plán je takový, že už se od něj nebudeme vzdalovat, dojdeme někam poblíž a zbytek dojedeme autobusem (je všední den a odevšad z okolí se do bývalého okresního města dá docela dobře dostat). V Čížově teda ještě hrozilo, že půjdeme přes Hardegg až do Retzu, ale hned prvním hodem korunou tato šance pominula.
Třetí den byl nejrušnější, potkaly jsme totiž nejvíc dalších turistů a cyklistů. Není divu, celý den jsme procházely územím národního parku Podyjí. A to nám naše koruna vybrala cestu, která nezamířila na Nový Hrádek ani na Šobes. (Na visutou Šobeskou lávku byla ve chvíli, kdy jsme procházely kolem, fronta, ale po většině cest jsme přesto šly samy…)
Ještě jednou díky, koruno, žes nás vedla kolem Papírny a mou oblíbenou Cestou Jaroslava Krejčího. A žes nás nechala pokochat se krásným výhledem od Sealsfieldova kamene, i když to už už vypadalo, že ho mineme.
Co říct na závěr? Někdy si to taky zkuste! Stačí jít na pár hodin, klidně jen po městě nebo okolí vesnice. Možná neobjevíte nic světoborného, ale jít bez předem daného cíle a svěřit svůj osud do rukou náhody je zábava a dobrodružství. Ono to vždycky nějak dopadne.
