Mám v sobě kus objevitele. Víc než objevovat vzdálené kontinenty mám ale potřebu poznat co nejlépe okolí svého bydliště. Kdekoli jsem žila, vždy jsem měla celé město prochozené skrz naskrz. Pěšky i na kole jsem prozkoumala okres a brzy se v novém místě vyznala lépe než leckterý rodilec. Vyrážela jsem s papírovou mapou v batohu nebo jen tak naslepo – odbočila jsem, kde se mi to líbilo, ztrácela se a zase se nacházela.
„Mami, my už zase bloudíme?“ ptaly se mě děti, když jsme se vysápali po stráni, nahoře narazili na plot a museli jsme se vrátit.
„Ne, my jsme průzkumníci a objevujeme nové cesty,“ přesvědčovala jsem je. (Ve skutečnosti jsme zabloudili jen jednou, byli malincí, jediné, co jsme měli s sebou, byl téměř vybitý tlačítkový telefon, a dobře to dopadlo.)
Zabloudit pro mě není neúspěch. Ta radost, když se podle povědomého rozcestí, krmelce nebo stavení zase najdu!
Potulování mimo cesty, bloumání nebo chůze rovnou za nosem nejsou v souladu s návštěvnickým řádem národního parku, ale naštěstí je na Znojemsku kromě Podyjí mnoho dalších krásných míst, lesů, vod a strání. Třeba Jevišovicko.
Na tuhle vyhlídku ze skalky nad údolím řeky Jevišovky je třeba sejít ze značené stezky. A to je přesně to, co mám ráda: vydat tam, kde tuším něco zajímavého. Prodrat se křovím, přeskočit příkop, s hrůzou v očích přejít po kluzké kládě přes potok, vylézt do prudkého svahu. Nikdy nejsem zklamaná, i když objektivně nic světoborného nevypátrám. Užívám si všech drobných krás kolem sebe a každého malého dobrodružství…
Na podobném principu objevování světa jsou založena mikrodobrodužství. Knihu o nich napsal Brit Alastair Humphreys. Když jsem ji četla, byla jeho microadventures na mě příliš macro. Pak jsme ale s kamarádkou podnikly třídenní výlet v okolí domova, jehož trasu určoval hod korunou, a ten by klidně mohl být jednou z kapitol této světově proslavené knihy o dobrodružstvích, jejichž principem není „jet na kole kolem světa, přejít poušť nebo sjet na lyžích nějaký kus ledu v Grónsku“.
