Šťastné náhodě jsem mohla vděčit za tento pohled do ranního lesa. Mohlo to totiž všechno být jinak…
Ale popořádku. Vedla jsem dcerku na vlak (školní výlet). Aspoň se projdu ranním parkem, než zase sednu k počítači, říkala jsem si. Rozloučily jsme se – a pak to přišlo. Náhlý nápad, spontánní rozhodnutí. Půjdu na autobusové nádraží, nastoupím do prvního autobusu a koupím si jízdenku do první mimoznojemské zastávky.
Měla jsem štěstí. Druhý spoj v pořadí byl totiž expres do Brna s první a jedinou zastávkou až na brněnské Zvonařce. Přiznávám, že to bych vyměkla, sklopila uši a pokorně šla pracovat.
Ale ten první autobus, s odjezdem za dvě minuty, mířil do Uherčic. Za dvacku jsem si koupila lístek do Citonic a za chvíli už jsem byla uprostřed přírody.
V lese plném kvetoucích lilií zlatohlavých, otravujících much a švitořících ptáků. Neměla jsem svačinu ani pití, neměla jsem vhodné obutí ani oblečení. Zato jsem před sebou měla sedmikilometrovou procházku, která rozhodně stála za to.
A v deset už jsem zase seděla doma u práce. I takhle může vypadat všední den člověka na volné noze…
