„Ten motýl tam nějak divně visí… a že neuletí, když ho fotím takhle zblízka,“ říkala jsem si, když jsem se sklonila k okáči bojínkovému na květu chrastavce.
Až pohled z druhé strany mi dal vysvětlení. No jasně, je to stejné jako s tou samotářskou včelou, která onehdá byla zapíchlá do květu zadečkem místo sosákem! Je to běžníkův úlovek.
Běžníci nelapají kořist do sítí, ale číhají na květu a pak dlouhýma předníma nohama čapnou toho, kdo se přišel (lépe řečeno přiletěl) nasosat nektaru.
Samička běžníka kopretinového (Misumena vatia) se dokáže přebarvovat z bílé na žlutou a zpět podle toho, na jakém květu je. „Děje se to tak, že na žlutých květech se buňky pokožky naplní žlutým tekutým pigmentem, na bílých květech žlutý pigment sestoupí hlouběji a průsvitnými buňkami pokožky je vidět guanin, který dává pavoukovi bílý vzhled,“ vysvětluje se na webu Natura Bohemica. Neznamená to však, že je nenajdeme na jiných než na bílých a žlutých květech:
Tady na nás pavouk vystrkuje snovací bradavky. To je ten „pupínek“ na zadečku, kterým pavouci vypouštějí lehounké vlákno. Tkají z něj pavučiny, kokony pro vajíčka, padáčky, spoutávají kořist apod.
O osudu včely, která přiletěla na pcháč, se ani nemusím rozepisovat. To vidíte sami. Zdá se vám to kruté? Inu, to jsou zákony přírody! Vyhrává silnější/rychlejší/chytřejší/šťastnější.
I tohle jsou malá dobrodružství všedního dne. Stačí se zastavit a rozhlédnout, zaposlouchat a nespěchat.
