Z fotky to možná není poznat, ale včera jsem shlížela na řeku Dyji z vyhlídky Králův stolec. Co na tom, že zas tak moc vidět nebylo.
„Ty dny jsou teď tak krátké,“ povzdechli jsme si mnozí po říjnové změně času. Během pracovního týdne moc času na procházku jinudy než osvětlenými ulicemi není. Jenže já potřebuju svou denní dávku lesa…
Bystřit smysly
Proto mi nezbylo než vyrazit chvíli před setměním. Ohnivý západ slunce mě zastihl na Hradišti u Červeného rybníčka a k parkovišti u lesa jsem došla ve chvíli, kdy odjížděla poslední auta. Cestu trochu ozařoval světelný smog sálající ze Znojma, takže na bobříka odvahy byl zatím čas.
Mimochodem, všimli jste si, jak chůze ve tmě bystří smysly? Chodidla začnou vnímat každou nerovnost, oči se rozkoukají a uši se našpicují. Všechny zvuky najednou znějí jakoby jinak. Fantazie podpořená četbou detektivek jede na plné obrátky. Po každém zapraskání větví očekáváte výpad nájemného vraha (nebo aspoň stáda zuřivých divočáků). Lem čepice šustí o bundu tak, že vás nutí pořád kontrolovat, jestli se za vámi někdo neplíží. A čaj v batohu tak zlověstně burácí…
Na Králův stolec jsem přišla kolem šesté. Tma tmoucí, nikde nikdo. Zdálky byly slyšet kamiony na státní silnici, ale jinak se ozývalo jen káchání letících kachen, houkání sov, trochu děsivé volání žluny a šustění myší. Nádhera. Ten klid, ten mír.
Hajdy domů
Na cestu zpátky po hřebeni směrem do Kočičího údolí už jsem si slabě rozsvítila čelovku, abych se v náročnějším terénu nepřerazila. Na zemi se rázem zatřpytily miliony stříbrných perel rozsypaných na dubových listech. Občas na mě blikl odlesk srnčích očí, ale zvěř se klidně pásla dál. Od pusy se mi kouřilo a osvětlené znojemské památky se odrážely v hladině přehrady. Z Hradišťských teras už jsem spěchala domů, abych to stihla do zákazu vycházení.
Za celé pozdní odpoledne jsem se pořádně lekla až psa, který na mě vyjel za plotem u hřbitova. Říkám to pořád: v lese není čeho se bát, zato noční město je mnohem nebezpečnější.