Nedávno jsem si v jedné knížce přečetla, že autor a zároveň majitel penzionu a vinného sklepa doporučuje svým hostům, aby si projeli na kole Pašeráckou stezku. To bych teda rozhodně nedělala…
→ Za prvé je Pašerácká stezka na cestě z Čížova do Vranova nad Dyjí určená jen pěším turistům a pro cyklisty tam platí zákaz.
→ Za druhé je jeden úsek stezky krkolomný a je na něm dávat pozor, kam šlapeme. Na kole by to byl zbytečný hazard.
→ Za třetí se případný cyklista, který tu funí a kolo musí stejně přenášet, nestíhá kochat nádhernými výhledy do údolí Dyje, směrem k Braitavě nebo rakouským skaliskům.
→ A za čtvrté zkrátka tady musíme být ve střehu. Občas tu ve stráni klidového území národního parku padají stromy nebo kameny ze zvětrávajících majestátních skal. A padají i na pěšinu, až ji celou zatarasí. Normální přírodní procesy.
Věřte mi, v přírodě není potřeba nikam spěchat, lámat sportovní rekordy, dávat si silové a časové výzvy. Tohle se dá dělat na městském stadionu nebo v tělocvičně. Často nenápadné děje tam venku, v lese, na louce, u vody, na cestě nám můžou i o nás samotných říct mnohem víc. Stačí je vnímat. Nespěchat. Nepovyšovat se.
(Zdaleka nejenom) NP Podyjí nabízí pozorným návštěvníkům nekonečno zážitků. No uznejte, všimli jste si někdy ze sedla kola chrobáka, který válí zaječí bobek do dírky v zemi? Nebo ještěrky, jak právě slupla kobylku? Ptáka, který s největší opatrností zaletěl nakrmit mláďata ukrytá v křoví? Něžnosti drobného kvítku, který s neuvěřitelným odhodláním zakořenil na holé skále?
Tohle není pamflet proti cyklistům jako takovým. Jenže pro ně je v Podyjí velké množství oficiálních cyklotras, není potřeba vydávat se na ty nejkrásnější cestičky určené pěším turistům.
