Mám pro vás tip na výlet Podyjím, který nabízí několik vyhlídek do údolí Dyje a z velké části vede lesem, a tak se dá projít i v parném letním dni.
Výchozí místo: Znojmo. Já začínala u vstupu do Gránic na ulici Slovenská (dá se taky jít od muzea na ul. Přemyslovců, od Mikulášského kostela nebo z Pražské nad Spáleným mlýnem). V Gránickém údolí je příjemný chládek, ale následné stoupání na Hradiště – například křížovou cestou – spolehlivě zahřeje. Když si jako já nenecháte ujít vyhlídku od Eliášovy kaple, budete mít Znojmo, přehradu a řeku pod ní jako na dlani, vidět je i daleko do Rakouska na kopce u Hollabrunnu a za dobré viditelnosti až do Alp (pokud půjdete cíleně za výhledy, doporučuju zajít si sem až později odpoledne, dopoledne se totiž budete dívat proti slunci).
Z Hradiště jsem se vydala po zelené turistické značce přes Hradišťské terasy, Kočičí údolí, vyhlídku Dlouhá řeka až na Králův stolec. Až tam jsem potkala první turisty. Po cestě, která vede ve svahu nad Čertovým mlýnem a pak Mločím údolím podél Mašovického potoka, jsem byla za chvilku u Andělského mlýna. (Tam se odehrávala moje zimní online podyjská únikovka. Pokud jste ji nestihli, nedá se nic dělat, už je smazaná, ale třeba někdy zase něco vymyslím.)
Dál mě vedla žlutě značená stezka. Kromě chvilky, kdy se procházelo podél ohrady s exmoorskými pony, se šlo příjemně liduprázdným lesem. Koně tentokrát vidět nebyli, pastvina podél ohradníku je poměrně zarostlá mladými keříky, ale hlavně tady chybí nějaká vyvýšená pozorovatelna, ze které by se území dalo celé přehlédnout, takže to někdy chce i trochu štěstí, abyste na koně zrovna natrefili.
Při překračování asfaltové „cyklodálnice“ Podmolí–Šobes jsem poprvé pocítila, že se pohybuju v turisty vyhledávané oblasti. Ačkoli obecně návštěvnost Podyjí stoupá, stačí vědět, kam jít, abyste se vyhnuli davům. Mně se to dařilo celý den.
Zanedlouho už jsem se napojila na červenou značku, které jsem se držela až do cíle. Příjemnou zastávkou je vždy Pustý rybník, který bohužel většina lidí mine bez povšimnutí. O kousek níž, u Žlebského rybníka, už pár cyklistů posedávalo. Jaké bylo moje překvapení, když se mi ona skupinka rakouských důchodců na elektrokolech začala lepit na paty na úzké strmé pěšině důrazně označené zákazem vjezdu . Marně jsem jim vysvětlovala, že cyklotrasa vede o kousek vedle, jen se mi vysmáli. Škoda, že na ně za rohem nevybafl nějaký strážce…
Odbočku na Nový Hrádek jsem tentokrát minula, jinak ovšem můžu návštěvu této zříceniny doporučit všemi deseti, už jen pro možná nejkrásnější výhled na meandry řeky Dyje. Já na Nový Hrádek chodím nejradši na podzim, kdy se okolní lesy pestře vybarví.
Jedinou obcí (když nepočítám Znojmo-Hradiště), kterou moje trasa přímo procházela, je Lukov. Znamenalo to i jedinou možnost občerstvení. Bohužel U Všetečků zavřeno a vedle ve Stodole u Čabalů seděli zmínění neukáznění, německy mluvící cyklisti, tak se mi tam mezi ně nechtělo. Žaludek jsem si tedy dočasně naplnila „špendlíky“ (myrobalány) za Lukovem a pak borůvkami v údolí Klaperova potoka, u Malého čížovského rybníka jsem pak odbočila ze značky a zašla do Čížova do Hospody U Švestků na výborný domácí vdolek. U Návštěvnického střediska národního parku Podyjí na konci Čížova je hezké hřiště (za budovou zezadu) a geologická expozice (před budovou), uvnitř oceníte informační službu, možnost koupit si drobné upomínkové předměty a taky WC. Stálá expozice o přírodě Podyjí už dlouho potřebuje obnovit, přibyly aspoň krásné malované roll-upy .
Vrátila jsem se na červenou značku a pokračovala po Pašerácké stezce až k obelisku nad Ledovými slujemi. Tento úsek cesty mám moc ráda. Je místy hůř schůdný, což znamená, že tam určitě neprojedete s kočárkem, za mokra nebo ledovky můžou kameny pod nohama klouzat, ale není to nic dramatického. Pár metrů lanového zábradlí sice připomíná ferratu, ale podle mě spíš vymezuje cestu, aby bylo jasné, kudy nechodit. Na jednom místě se otevírá hezký pohled do údolí Dyje a protější svahy turistům nepřístupné Braitavy a rakouského Nationalparku Thayatal.
Z vyhlídky nad Ledovými slujemi přehlédnete dyjské údolí směrem k Vranovu, včetně Mnizskova kříže a Vyhlídky zamilovaných v jedné z vranovských serpentin. Mně ale víc než výhled zajímaly bouřkové mraky, které se tímto údolím nekompromisně blížily směrem ke mně. Za minutu už spadly první dešťové kapky. Ač jsem věděla o přístřešku dole na louce, kde bývala střelnice, ač jsem celou cestu dolů utíkala, ač jsem byla vcelku dobře schovaná pod stromy, do úkrytu jsem doběhla promočená na kůži. Jak rychle bouřka přišla, tak taky odešla, a já mohla brzy pokračovat do cíle, kličkujíc mezi kalužemi. Pohled na dechberoucí zámek Vranov nad Dyjí byl hezkou cílovou třešničkou na dortu. Bláto i pot jsem pak ze sebe smyla ve vyhřáté Vranovské přehradě. Zaslouženě.